Odešel jsi. Nejsi. Stal ses součástí Souhvězdí JVN a dnes jsi tou nejjasnější hvězdičkou.
A my....my cítíme zmar, nespravedlnost, smutek. A máme jedinou otázku. Proč.
Byl jsi u nás chvíli, ale jako by odjakživa. Stálý úsměv od ucha k uchu, ocásek kmital tak rychle, že nemáme jedinou fotku, která není máznutá. Ta tvoje radost! Ta tvoje neuvěřitelná vděčnost za dotek, za pusinku, za přítomnost. Jen tak málo ti stačilo.
Půlku života jsi strávil sám na dvorku ve špinavé boudě, v zimě, mrazu, prošlé granule...až paní Vlaďka tě dostala ven a k nám.  Ano, byl jsi moc nemocný. Víme, ale!
Pane Vilibalde, byl jste pan pes! Ještě teď cítím jemnost tvého kožíšku, s vůní jak oříšky. I když pár momentů, víme, že pro tebe byl JVN Domov. A že jsi poprvé věděl, že jsi nesmírně milován.
Kamarádi, vám děkujeme moc, že Vilda mohl k nám a že jsme mu v tomto týdnu, kdy mu akutně selhaly ledviny, zkusili dát šanci hospitalizací a nonstop infuzemi. Dnešní kontrolní krve dopadly katastrofálně a nebyla možná záchrana. V tento moment dochází k nejhoršímu rozhodnutí, kdy primárně paní doktorka Zuzka řekne tu drsnou realitu a my musíme říci...
Je těžké nebýt sobec. A mohu vám říci, že stále horší.
Vildo, ty tvoje oči...