Říkáte si, co já? Že není možné toliko bolesti, toliko slz. Plakat tak, že se nemůžete nadechnout a víte, že musíte. Tento měsíc si říkám musím, musím, musím a také se ptám proč. Nejsem naivní holka, vím, rozumem, ale to víte...vždy si říkám, kéž....
Dnes jsem opět koupala Matyáška, už po tolikáté....a pak....při fénování, jak jsem mu projížděla kožížek, tak zvedl hlavičku a ten pohled. Ty oči. Řekl, dost. Už ne.
To rozhodnutí. Proč musím dělat tato rozhodnutí. Ano, je tady doktorka Zuzka, která ho zná a řekne, je čas. Ano, ale to rozhodnutí je vždy na mě. Už tolikrát. Rozhodnout o životě a smrti. Jenže kolikrát to malej obyčejnej člověk, ženská, může zvládnout. Více jak stovku těchto rozhodnutí mám dávno za sebou. A každý rafánek je v mém srdci. Každý.
Matyášek k nám přišel v červenci a jeho stav byl děsivý, ale tak se zlepšoval, běhal, smál se, baštil. Velký nádor na slezině, slinivka....vše jsme dávali. Ale věk, stáří....čas. Říkám tomu odcházení.
Beru do JVN pejsky, kteří odchází. Vědomě. Samozřejmě.
Matýašku, jsem ráda, že na cestě odcházení jsme ti s Jiříkem byli součástí. Dnešní obloha je jen tvoje. Jsi součástí Souhvězdí JVN.
Měl nedožitých 17 roků.
A vám kamarádi děkujeme, že jste mu dali šanci a zajistili veterinární péči. Děkujeme za vás.